Úterý je ve znamení soustředění. Hlášení stanic rozumím stejně jako dřív. Hlava je plná různých vjemů, musím se hodně soustředit. Zkušené ucho je naštěstí dominantní a pomáhá mi v identifikaci zvuků. Nové je hlasitější. Slyšela jsem varovné pípání při vybití akumulátoru na novém uchu.
Ve středu se jemné tikání hodin změnilo na triangl. Snažím se zvykat si na silnější intenzitu zvuků. Puštěné vodovodní kohoutky hučí jako Niagarské vodopády. Slyším kolegyně na druhém konci sborovny. Vlastně poprvé zřetelně slyším jejich hlasy a občas pochytím nějaké slovo.
Čtvrtek je ve znamení začínající spolupráce mých uší. Obě strany se přestávají rušit a doplňují se. Nezkušené ucho začíná být velmi užitečné. Když se mi vybil akumulátor na nově zapojeném uchu, slyšení jen s původním se sice jevilo čistší a zároveň bylo mnohem smutnější.
V pátek poslouchám hovor dvou kolegyň a jedna vlastně sedí na "nesprávné" levé straně a mě došlo, že tohle je další novinka. Začínám ostře vnímat všechny běžné tiché zvuky jako je obracení listů v knize, šoupání nohou. Lekám se běžných zvuků, jako je otevření dveří. Mikrovlnná trouba, myčka znějí hlasitě jako hučení vlaku na peróně.
V sobotu už tekoucí voda nehučí jako Niagarské vodopády.
Neděle je ve znamení adaptace na běžné zvuky, nelekám se, celkem je přiřazuji správně a jsem ve větším klidu. Živý hovor v šesti lidech nebyl problém, hlasy jsou plnější, občas jen poslouchám bez odezírání.
Pondělní tělocviky s malými dětmi nejsou úplně sluchově komfortní záležitost. S překvapením poslouchám svou kolegyni, kterou vlastně poprvé v hluku pohodlně slyším. Slyšící chlapeček, který necvičí, nám dlouze vypráví a s překvapením zjišťuji, jak pěkně mluví. Po honičce odpočívá udýchaná holčička. Sleduji ostatní děti a ona za zády povídá: "Ivanko, proč nemůžeme hrát basketbal? Já ho mám hrozně ráda!" Otočila jsem se, nevěřila vlastním uším a ještě si ověřuji u kolegyně: "Ona mi říkala Ivanko?!" Zopakovala jsem jí, co jsem rozuměla a byla jsem dost překvapená! Holčička se divila mé reakci, nic jsem jí nevysvětlovala, jen jsem se smála. Během mého závěrečného hodnocení začalo zvonit. I to neoblíbené drnčení školního zvonku jsem slyšela tak, jak má znít. Mluvila jsem ještě hlasitěji, aby mě děti slyšely a byl konec hodiny. Končí i vyprávění o mých prvních dnech s dvěma zapojenými kochleárními implantáty. Těším se na druhé nastavení. Jsem nadšená, adaptace je mnohem rychlejší, než jsem čekala!