Druhý týden

Druhý týden byl ve znamení kamarádění se s tinnitem. Zřejmě bude doprovázet mé začátky oboustranného slyšení. Zbavila jsem se strachu z tinnitu, myslela jsem si, že mám vyčerpané nervy. Pochopila jsem, že se nejedná o výjimečný průvodní jev adaptace na nové vnímání zvuků. Doprovázel mě při nácviku slyšení s prvním implantátem, tak jsem si jistá, že časem odezní. Mé nové ucho rozhodně neslyší tak, co si běžná populace představuje pod slyšením. Zatím nerozliším vysoký tón od hlubokého. Když někdo mluví, zní to jako hraní na flétnu nebo cinkání zvonků a přesto rozumím! Sice jen jednoduché uzavřené soubory jako je ovoce či barvy.

O víkendu jsem měla štěstí být součástí veliké svatby. Sto hostů na svatební hostině se vesele baví a pro člověka s jedním implantátem představuje společenský ruch významnou sluchovou bariéru. K mému úžasu jsem slyšela řeč lidí a velmi dobře jsem se bavila a konverzovala. Dvě uši mi na svatbě poprvé přinesly lepší vnímání taneční hudby, kolem mě pulzoval rytmus a protančila jsem několik hodin.

Rozlučka s kolegy v zahradní restauraci, kde byly podobné akustické poměry jako na svatební hostině. Vyprávím cosi kamarádce a v tom zřetelně slyším, jak mě za zády číšnice žádá: "Podala byste mi láhev vody?" Neskutečné! V hluku větší společnosti jsem bývala ztracena.

Dvě uši přinesly domů rodinnou pohodu. Pohodlně si povídáme s dospělými syny, už mi nemusí nic opakovat.