Prvních pět let s jedním kochleárním implantátem

Celý život jsem neslyšící. Můj mozek nikdy neslyšel vysoké tóny, neměl s nimi žádnou zkušenost. Začínala jsem ve 47 letech jako malé miminko. Nerozeznala jsem vysoký tón od hlubokého. Věděla jsem, že kochleární implantát mi tuto šanci dává. Učila jsem se rozeznávat běžné okolní zvuky. Měla jsem radost z každého drobného posunu. Měla jsem radost, když jsem slyšela poprvé mňoukat kočky, zpívat ptáky. Měla jsem radost, když jsem poprvé slyšela krájení zeleniny, sypání soli, pípání mikrovlnky. Měla jsem radost, když jsem slyšela blížící se kroky, cinkání klíčů kolegů na chodbě. Měla jsem radost, když jsem slyšela pozdravy dětí. Měla jsem radost, když jsem poprvé v životě slyšela chvějící se tóny houslí. Úplně největší radost jsem měla, když mi občas začala přímo v hlavě naskakovat známá slova, kterým jsem porozuměla. To, je něco, co mě neustále těší. To není automatické, nestačí jen nosit procesor a čekat, že rozumění přijde samo!  Mám přírodovědné vzdělání a velmi dobře jsem si uvědomovala, že má sluchová kůra je velmi nezkušená. Nervy sice vedou podněty, ale mé sluchové centrum neví, co s nimi. Bylo třeba denně trénovat, poslouchat. Začínala jsem jednoduchými slovy z písanek, holými větami, známými dětskými říkankami, frázemi. Když si uvědomíme, jaká je stavba neuronových sítí, co vlastně obnáší proces učení, že nelze nic přeskočit, je třeba být trpělivý, seznamovat se s novými stimuly. Adaptovat se lze především cvičením, opakováním a sluchovou rehabilitací. Učení je děj postupný. Učení je budování nových synapsí a to zkrátka chvíli trvá. Čím hustší bude neuronová síť mého sluchového centra, tím lépe budu rozumět. Po roce jsem bez námahy poslouchala audioknihy vždy ve spojení s papírovou knihou, bez tištěného textu bych byla zcela ztracena. Mozek se tak učil mluvené slovo přiřazovat k textu. Mnohem těžší bylo poslouchání písniček, vytáhnout si z hudební skladby zpěv a současně sledovat jejich text. Cítila jsem, jak se každý měsíc slyšení pomaličku zlepšuje. Někdy se nedařilo, přesto bylo důležité vytrvat a vždy se posun dostavil. Je běžné, že poslouchám písničku podesáté, než jsem schopna nalézt lidský hlas.

V druhém roce jsem začala vnímat v obchodě pípání pokladních terminálů a dokonce i pípání vlastní platební karty. To mě těší dodnes! Čím vyšší je hladina šumu, tím je pro mě těžší detekovat lidskou řeč. Stále si snažím vybírat tiché kavárny a nesedat si přímo pod reproduktory. Začala jsem se ve světě cítit mnohem bezpečněji. Na kole jsem slyšela blížící se auta, jako chodce mě již neohrožovali předjíždějící cyklisté.

Ve třetím roce jsem zkoušela telefonovat s rodinou a přitom si procvičovat slovní zásobu ovoce, zeleniny a jiných potravin dostupné v supermarketu. To bylo velmi těžké, náročné pro druhé, kteří museli být se mnou nesmírně trpěliví. Celé tři roky jsem chodila poctivě na logopedii, kde probíhala cílená sluchová rehabilitace. Získala jsem informace, na co se zaměřit, co více trénovat.

Čtvrtý rok jsem si mohla běžné věci s rodinou vyřídit po telefonu. Mohla jsem propovídat s přáteli celou noc a nebyla jsem unavená, protože již byly zapojené dva smysly, sluch a zrak, rozumění mě již tolik nevyčerpávalo. Začala jsem si uvědomovat chybějící ouško, pokud jsem byla natočená špatnou stranou, skoro nic jsem nerozuměla. Studenti mi mohli za zády diktovat a já zapisovala na tabuli. Pokud jsem se k nim natočila hluchou stranou, často jsem ani nepoznala, že někdo hovoří.

Pátý rok mi začalo růst "sluchové sebevědomí". Nebála jsem se vyřídit telefonicky doručení balíku s Českou poštou. V tichém prostředí se již přátelé nemuseli ke mně natáčet, abych mohla odezírat. Sluchově jsem si byla stále jistější. Slyšení mělo stále vzestupnou tendenci a začala jsem se snažit získat druhý kochleární implantát.