Dva-kochleary | 600 dní oboustranného slyšení

Oboustranné slyšení mi stále nezevšednělo, naopak! Denně zažívám drobná překvapení, jak moc mi lepší rozumění a možnost telefonování usnadňují život.

Nedávno jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem se vědomě rozhodla, že začnu učit bez brýlí. Jen na vysvětlenou, jak jsem od narození neslyšící, byla jsem zvyklá odezírat ze všech možných úhlů, i z poloprofilu. Výraz očí a mimika mi pomáhaly k rozumění i s rouškami. Nejen, že je poněkud otravné v zimě řešit zamlžená skla brýlí, často toho prostě bylo za ušima moc. Ve třídách jsem měla s brýlemi dokonalou zrakovou kontrolu, kterou jsem s lepším sluchem mohla postupně postrádat. Žáci si zvykli, že dobře slyším a jak bývají od přírody leniví, začali odpovídat či vykřikovat své správné odpovědi bez zvednutí ruky, rychle jsem pak hledala, kdo vlastně ve třídě promluvil. Rozumím, ale podle hlasu je nepoznám. Díky tomu, jak jsem se vzdala brýlí, jsem postupně víc a víc spoléhala se na své uši. Bez námahy mohu sledovat hovory kolegů ve sborovně. Dříve, když jsem měla jeden kochlík, kolegyně klidně přede mnou probíraly svá tajemství, což dnes po mých zvídavých dotazech skončilo. Nikdo si už není přede mnou jistý! Každodenně si uvědomuji, jak mi snazší rozumění ulehčuje život! Byla jsem vždy veselá povaha a nedávno mě docela zaskočilo, když mi říkali známí, že jsem se změnila, že jsem veselejší. No bodejť bych nebyla, když se cítím více zapojená ve slyšícím světě!

Dříve jsem často nechtěně skákala do řeči.. (to často neslyšící dělají, protože neslyší, že někdo za nimi nebo vedle nich právě hovoří). To se doufám zlepšilo, už jsem snad "lépe vychovaná a spořádanější".

Další drobnost, která mě těší, obecně se mi neustále zvyšuje sluchová citlivost na tiché zvuky doma i v práci. Bublání chladicího media v lednici, slabé pípnutí varné konvice, že připravená horká voda chladne, provoz tiskárny na vzdáleném konci sborovny, to jsem začala bezpečně registrovat tak půl roku zpátky. Jsem překvapená, kolik tichých zvuků postupně bez námahy vnímám a správně určuji. To si vysvětluji tak, že mé nezkušené sluchové dráhy se učí reagovat na jemnější sluchové podněty.

Další bonus, rozumění v hluku, hovory v tramvaji, ve vlaku přes roušky, to jsou věci, které jsem si dříve neuměla představit.

Dříve jsem neměla žádnou sluchovou paměť, to znamená, že když jsem před rokem poslouchala předpověď počasí, ačkoliv jsem vše rozuměla, dalo mi to "tolik práce", že jsem ty fakta v paměti neudržela. Nyní občas poslouchám podcasty, někdy pochytím 60 %, někdy 95 %, někdy se stane, že mi klíčové slovo unikne, pokud si je nedomyslím, pouštím si to znovu a snažím se na správné slovo přijít. Někdy to chvíli trvá.

Dočkala jsem se doby pohodlného rozumění v ideálních podmínkách. Stále se nemůžu nabažit rozumění bez nutnosti odezírání. Už na výletě v terénu nezakopávám, když si s někým povídám, protože nemusím mít hlavu trvale natočenou k druhému a mohu se dívat na cestu.

Říkám si, jaký je kochleární implantát dar, zprostředkovává mi toho ze světa zvuků víc, než dokážu zatím využít. Denně vidím, jak mé schopnosti sluchového vnímání rostou.

Má zkušenost ukazuje, že to, co se uvádí ve starších učebnicích speciální pedagogiky, nemusí platit obecně. I pozdější implantace přináší uživateli zisk. I nedostatek sluchových zkušeností lze kompenzovat nácvikem. Pořád se raduji, že si mohu povídat bez odezírání. Mozek je nesmírně plastický, jen je nutné jej trénovat. Slyším se, jak mluvím, jen se mi nějak už nedaří mluvit čistěji. A když vím, že se do řeči zapojuje asi 100 mimických svalů, říkám si, že mám zatím jiné priority! 😊