Byla jsem týden s přáteli na SUKI na Šumavě, kde jsme propovídali celé večery. Živé hovory jsou nejlepší sluchovou rehabilitací. Snažila jsem se a zvykala jsem si na vyšší hlasitost. Mezi přáteli jsem si občas nebyla jistá, na kterém procesoru se mi vlastně vybil akumulátor. V podstatě to byla maličkost, ale mě velmi těšila! Pro mě to byl důkaz, jak se mé "nové ucho" stalo nepostradatelným. S jedním procesorem jsem slyšela mnohem slaběji, doslova tak nějak "smutněji".
Další nastavení přineslo zřetelnější a hlasitější slyšení. Na novém uchu se běžné zvuky a řeč začínají částečně blížit známému slyšení, s kterým se ztotožňuji, na které jsem zvyklá. Zvykání si na nové slyšení jsou vlastně neustále probíhající neurologické změny.
Trénuji několikrát denně na elektrických klávesách rozlišení hlubších a vyšších tónů. Nestačí jen poznat, že jsou tóny jiné, musím se naučit poznat i jejich kvalitu. Každým dnem je určování tónů přesnější, interval mezi tóny užší. Poslouchám dětské říkanky a známé písničky.
Nové slyšení mi přineslo i rychlejší sluchové reakce. Dřív jsem hned nepoznala, zda na mě volají "Ivo" nebo jestli někdo zakašlal či zaštěkal pes, jistotu jsem získala až po doběhnutí zvuku. Prostě jsem měla trochu "delší sluchové vedení". Nyní hned ve zlomku sekundy poznám, oč jde. Myslím, že po prázdninách budu na tom stejně jako mí studenti, kteří se ve zlomku sekundy po zazvonění zvedají z lavic. 😊